Povídka za všechny prachy - Whitneyová a Bill Kokta

Já v podstatě vůbec nejsem konfliktní typ, jenže v tuhle chvíli, jak se jen tak dívám do těch Zrzkovejch modrejch očí a nevidim v nich nic jinýho než výčitku, tak… Tak i přes to zarputilý zatínání pěstí a kousání se do rtů prostě vybuchnu. A miláčkovi Billovi jednoduše nezbyde nic jinýho, než na mě vytřeštěně zírat. Ale co. Dobře mu tak, víte?
„Takže já,“ pronesu hrobovým hlasem, „mám jít pryč.“ Zrzek má sakra velký štěstí, že ho nenapadne mi na to přikývnout, protože v tom případě by už nejspíš nesetrval mezi živými. „Já,“ pokračuju ještě relativně klidně, „která jsem tě poslední dvě hodiny hledala po celym městě, udělala ze sebe před všema naprostýho debila a mohla se strachem zbláznit! Ano, strachem tady o pána!“ ukážu na něj rozmáchlým gestem a začne mi parádně přeskakovat hlas. Ne, vážení, já nebrečím, já mám jenom strašném vztek! „A ty,“ vyprsknu naštvaně, „ty Bille Kokto, tobě je to samozřejmě úplně jedno! To seš pořád ty, ty a jenom ty! Nikdo jinej neexistuje! A já jsem samozřejmě ta špatná, viď? Jak by taky ne? Já přece nekoktám, mně se přece nikdo nesměje!“ (Omyl, smějou se mi všichni, ale to mi teď přijde dost irelevantní.) „A když se ti pokusim jenom trochu pomoct, trochu se tě zastat, tak tebe nenapadne nic lepšího, než se na mě naštvat, hrát si na uraženýho a vyhánět mě z našeho parku! Děláš, jako bych mohla úplně za všechno! Ale za to, že tě ta pipina Morganová nechce, fakt nemůžu,“ zabručím už o něco klidněji. „Za to si můžeš sám, protože seš takovej děsnej kokta!“ S velkým pocitem uspokojení, že jsem mu to konečně jednou pořádně nandala, se odmlčím. Asi tři sekundy se na mě jenom tak vyjeveně kouká, ale pak…
„Fajn.“
„Co fajn?“
„Fajn, W-w-whitneyová.“ A to už vim, že je zle. Whitneyová mi totiž ještě nikdy neřek. Ale na druhou stranu, já mu zase nikdy předtím neřekla Bille Kokto. Ajaj. Mám takový podezření, že jsem to parádně přehnala. A taky že jo. „Ty si asi m-m-myslíš, jak že n-n-nejsi skvělá, k-k-když se s-s-staráš o svýho u-u-ubohýho k-k-koktavýho k-k-kamaráda!“ vmete mi Zrzek do tváře a teď jsem to pro změnu já, kdo zírá jak spadlej z višně.
„Ale…“
„Ale já ti n-n-něco p-p-povim, Whitneyová. Já n-n-nepotřebuju za z-z-zadkem žádnou s-s-stíhačku, která by se o mě s-s-starala j-j-jak o malý m-m-mimino!“
„Já nejsem…“ vyjedu na něj, ale znovu mě přeruší.
„O co ti v-v-vůbec jde? H-h-hojíš si na mě svý m-m-mindráky? N-n-nejspíš ti d-dělá n-n-náramně dobře, že tu n-n-na mě m-m-můžeš řvát, jak j-j-jsem neschopnej!“
„Ale ty nejsi…“
„M-m-myslíš, že n-n-nevím, p-p-proč se mi v-v-všichni v-v-vysmívaj? M-m-myslíš, že je to p-p-pro mě ňáká n-n-novinka, že na m-m-mě Ashley kašle?“ Dokonce i v týhletý situaci si prostě musim pomyslet: Jaktože mý jméno vždycky totálně překoktá a to její mu jde úplně lehounce? „A j-j-jestli si n-n-nakrásně m-m-myslíš, že tě p-p-potřebuju, t-tak seš na v-v-velkym o-o-omylu! N-n-nepotřebuju tě, W-w-whitneyová. Už n-n-nechci, aby ses m-m-musela s-s-starat o toho k-k-koktavýho h-h-hlupáčka!“
„Ale Bille…“ snažim se to ještě ze všech sil zachránit. Marně. Postaví se nade mě, dá si ruce v bok a pronese:
„D-d-doufám, že se ti u-u-ulevilo, W-w-whitneyová. Už ti n-n-nemám co říct.“ A s těmahle slovama se otočí a prodere se lískovím. Chvíli nejsem schopná se ani pohnout. Snažim se namluvit sama sobě, že je to jenom sen, jenom nějaká odporná noční můra a že až se probudim, tak bude zase všechno absolutně v pořádku. Ale pak si vzpomenu na tu nenávist v Billovejch očích. Jo, slyšíte dobře, vážení. Nenávist. A tahle myšlenka mě vyburcuje natolik, že vyskočím na nohy, proběhnu skrz keře jako šílenec (a nezapomenu se pořádně poškrábat), nedbám na pohledy vyděšenejch důchodců (s Billem jsme se totiž neobtěžovali to řvaní nějak zvlášť ztlumit) a vyrazim za nim. Zahlídnu ho, když už je skoro u brány parku.
„Bille! Bille, počkej! Vždyť já tě m…“ Poslední slůvko jaksepatří spolknu. Kristepane, vždyť já to málem řekla! Málem jsem to vyřvala na celej park! Ale možná jsem měla. Protože takhle se Zrzek ani neohlídne a pokračuje ve svém úprku. Přede mnou. Před svojí Susan. A na mě už je to toho dne fakt moc. Celá zoufalá padnu do trávy a rozbrečim se. Prostě tomu nemůžu uvěřit. Nemůžu a nechci. Nechci uvěřit tomu, že Bill, můj Billy mě nenávidí. Vždyť já jsem jenom chtěla… jenom jsem chtěla být s ním a pomoct mu! Nechtěla jsem… nechtěla jsem mu tohle všechno říct! Jenže na to všechno už je pozdě. Moc pozdě.